Minulost
Rok 1984
Eugene [Jůdžín]
Dokončoval jsem svou poslední kresbu a snažil se vybavit si každý detail jeho těla, který bych na papíře mohl ještě zdokonalit, aby se kresba alespoň pokusila konkurovat své předloze. Ze všech sil jsem se snažil dokončit své možná poslední dílo, ale stále mi vrtalo hlavou, co dělá. Nebývalo zvykem, že by v domě bylo ticho po tak dlouhou dobu, a pokud ano, musel k tomu být opravdu velký důvod jako například těžká nemoc. Celá atmosféra mi lezla na nervy, a tak jsem kresbu založil do složky k ostatním svým čmáranicím, vstal a šel se na něj podívat. Potichu jsem otevřel dveře a uviděl jej, jak sedí na okně a kouká na měsíc. Vždy jej měsíční světlo přitahovalo.
V každém svém životě měl slabost pro jednu a tu samou věc, jež dominovala večerní obloze. Zavřel jsem dveře a přešel kousek k němu, zatímco s povzdechem zatahoval závěsy.
"Eugene..?" vyslovil jsem jeho jméno, když už delší chvíli koukal pořád do jednoho místa. Všiml jsem si, jak leknutím nadskočil, jak to poslední dobou dělával, aniž by si to možná uvědomoval. "Děje se něco?" přešel jsem k němu a starostlivě si jej prohlédl.
"Aaah, ne, vůbec nic, všechno je v pořádku, jenom jsem nad něčím přemýšlel." usmál se
na mě za účelem dokázat mi můj omyl.
"Ty a přemýšlet?" nenápadně jsem změnil téma, protože jsme věděl, že páčení z něj důvod jeho nervozity by bylo k ničemu.
"Šíleně vtipný... Co tam pořád schováváš??" zamračil se a pokukoval po mé přísně tajné složce s kresbami.
"Nic, co by tě zajímalo..." usmál jsem se a zvedl složku nad svou hlavu, kam nemohl dosáhnout. "Ještě musíš trochu povyrůst." prohodil jsem s úšklebkem na jeho účet, protože tuhle větu nesnášel.
"Tsch..." čekal jsem, že kolem mě bude poskakovat a snažit se na tu složku dosáhnout jako vždycky, ale místo toho stiskl mou košili, přitáhl si mě zhruba na svou úroveň a políbil mě. Povolil jsem v ostražitosti a vášnivěji mu polibek oplatil. Z ničeho nic mi složku vyškubl
z rukou a odskočil s ní kousek ode mě. "Hee, já musím přidat v růstu a ty v předvídavosti." vyplázl na mě jazyk a nakoukl dovnitř na mou nejnovější kresbu. "To jsem... já?" pronesl udiveně.
"Ah..." zmohl jsem se jen na krátký povzdech plný zklamání nad jeho neschopností držet se dál od mých soukromých věcí. "Tak nějak, dej mi to..." vytrhl jsem mu složku z ruky trochu více, než bylo nutné, a položil ji na vršek knihovny, místa, kam nikdy nedosáhne. Hned
po tomto už celkem zoufalém činu uchránit svá další díla jsem se usadil do houpacího křesla,
o kterém už ani nevím, jak jsem jej získal, zavřel jsem oči a jen poslouchal zvuky kolem.
Až na tikot velkých kyvadlových hodin bylo ticho, ale moc dobře jsem věděl, kde přesně je,
a jak se tváří. Ten výraz mi vždycky lezl na nervy a on to moc dobře věděl. "Zase se tak koukáš.." pootevřel jsem levé oko, abych se přesvědčil, že přede mnou stojí s pitomě provinilým
a hlavně hraným výrazem. "Lezeš mi na nervy.." uchechtl jsem se nad jeho tvrdohlavostí
a mávnutím ruky mu naznačil, aby šel ke mně. Automaticky si na mě sedl,
až mi to způsobilo příjemný pocit u srdce, a nechal jej, aby se mi zavěsil kolem krku.
Po chvíli jsem znova pootevřel oči a viděl, že je zase myšlenkami kdo ví kde, a tak jsem se začal v křesle houpat, čímž jsem mu, tentokrát úmyslně, způsobil další tvrdší návrat
do reality. Opět se zamračil, klekl si na křeslo, které se tím pádem zastavilo tak, aby byl výš než já, a vítězně se usmál. Moc jsem jej v jeho nynějším chování nepoznával, ale nějakým záhadným způsobem mi to i tak zvedlo náladu. Přitáhl jsem si jej za temeno blíž k sobě
a naschvál mezi námi nechal malinkou mezeru, která nevydržela ani 5 sekund. Zapřel jsem se rukama
o křeslo, abych jej mohl stáhnout pod sebe, a soustředit se jenom na tuhle chvíli, ale
na houpacím křesle to tak dobře jako v představách nešlo. Vzdal jsem to na svou pověst celkem rychle a místo toho jsem za pomocí svých dlaní začal prozkoumávat jeho tělo.
Natiskl se ke mně ještě více, díky čemuž mi z úst vyklouzl tichý sten. Otevřel jsem oči
a jako první zaregistroval, jak se na stropě shromažďují stíny a nepříjemně na nás syčí.
"Ne!" přísně jsem zvýšil hlas a tím zastavil jeden tenký proužek stínu, který se už už chtěl dotknout Eugenovy ruky. Stín jen výhružně zasyčel, na znamení, že mám v plánu si vzít více času, než mi bylo dáno, a stáhl se zpátky, kde i s ostatními zmizel. Bylo mi jasné, že zatím nic netušící Eugene si vzal můj výkřik jako reakci na jeho počínání, což mi způsobilo měnší výčitky svědomí, i když jsem tím jeho život vlastně prodloužil. "Počkej.." odtáhl jsem Eugena od sebe a posadil se do normální polohy. Ten se zmohl jen na překvapený pohled. "Měl bys jít spát, připadáš mi bledý." narychlo jsem něco plácl, abych nebyl za debila.
"Mně se ale nechce.." zamračil se a znova přitiskl své rty na mé. Tentokrát mě to už stálo více usilí, ale nakonec jsem jej opět od sebe odtrhl.
"Ale chce, běž." políbil jsem jej na čelo a bez dalších slov odešel z místnosti. Pořád by mě přemlouval a já si nebyl jist, jestli bych nakonec nepodlehl. Chvíli jsem poslouchal zády opřený o dveře, a když jsem uslyšel prásknutí dveřmi od jeho pokoje, svezl jsem se podél dveří až na zem a čelem se opřel o pokrčené koleno. "Zase jsem to nedokázal zastavit." bouchl jsem pěstí do země s vědomím, že jsem jej už poněkolikáté ztratil a zase jsem neměl sílu jej od sebe odradit. Zase jsem zavinil jeho smrt.
